Uvnitř pláču

Měla jsem blog. Založila jsem si ho 20. března 2015 na školním počítači během nudné hodiny informatiky. Šel na mě průjem a já to potřebovala sdílet se světem . Fakt nevím proč. Asi jsem si ujížděla na fekálním humoru. Našla jsem si tehdy "opuštěnou" doménu, byla taková fakt hodně zaprášená a působila lehce chcíple. Vybrala jsem si ji jako temný kout, kde mě nikdo nenajde. A měla hodně retro grafiku, hodně věcí tam nefungovala atd... Nezměnila svou podobu po celé moje blogovací období, příšerný. Správce to nechal chcípat, až to chcíplo úplně. 

Ale prázdná ta doména nebyla ani náhodou, tehdy mě ty komentáře pod prvním článkem reálně vyděsily. Začali se okolo mého blogu rojit  zajímaví lidé a já jsem spadla do komunity, kde jsem našla kamarádky, svou velkou první lásku, korespondenční přítelkyně, měla jsem tam i některé platonické lásky (čistě z prdele jsem to dotyčnému chtěla dneska napsat, ale rozmyslela jsem si to... ), ale pak jsem tam našla zejména mnoho pochopení, podpory. 

Komentovala jsem blogy jako na koksu, četla jsem články ostatních a číhala na nové příspěvky jak hladová. Návštěvnost mé stránky vzrostla tak moc, že ačkoliv můj blog umíral mou neaktivitou, pořád byl v předních příčkách různých statistik (nejspíš přestala fungovat obnova těch statistik a tak jsem se tam zasekla nahoře omylem, ale kdo jsem, abych si na tom nepohonila trošku ego). Množství návštěv mě ale většinou spíš děsilo, protože jsem nějak chtěla od svého blogu pořád nějaké soukromí. 

Parta, který tam vznikla, se mnou prožívala mou pubertu, moje vztahy, rodinné trable, úmrtí v rodině, ale i ty radosti, jako třeba vybírání maturitních šatů nebo vtipné zážitky všedních dní. 

A protože tu doménu zítra zruší, tak jsme se asi nějak... lekla. 

To jako už nebude existovat žádný MŮJ blog?

Ten úlek jsem přetavila v tohle... Je to dočasné, ale JE.

Uvnitř pláču, že tu doménu někdo opravdu zítra smaže. Mrzí mě, že když ji otevřu, už tam nebude nic. A přitom ta stránka pro mě jeden čas byla všechno. Je mi to líto, i přesto, že jsem na ten svůj vyňuňánkovaný blog přestala přispívat. Začalo to tam pustnout asi hned po tom,  co jsem začala žít víc v realitě a méně na internetu (více méně jsme začala prostě chodit do práce a dost jsem z ní byla unavená, našla jsem si nový vztah a v něm jsem se mentálně realizovala). Taky jsem přestala psát trošku i proto, že můj blog našla moje máma a to pro mě byl relativně velký zásah do soukromí. Články jsem začala zamykat a začala jsem hlídat obsah svých doposud relativně autentických výjevů. Doposud nevím, jak ho našla, asi prostě byl někde ve vyhledávači, protože jsme používali (klasika) jeden rodinný počítač.

Takže tuhle stránku zakládám jako svůj BACKUP, aby na internetu zůstalo nějaké to moje malinké místečko, kde se můžu vyklepat do klávesnice. Třeba objevím koncept, co mě bude bavit psát. Třeba ne, třeba to přetvořím v něco jiného. Zároveň chci číst a komentovat i blogy svých přistěhovalců/uprchlíků, co pláchly ze staré domény, ale rozhodně s blogování nesekli (jakože ohromný obdiv ode mě máte, OH-RO-MNÝ, že píšete dál i jinde). 

Ale budete-li chtít číst, budu strašně ráda, že tu nebudu sama.