Hrozně tajná píše

Občas, když to vyjde, voláme si s kamarádkou, abychom v rychlosti mezi koupáním a večerním krmením probraly uplynulý týden. A často se mě V. ptá, zda jsem započala socializaci s maminkama v mém okolí, protože to se přirozeně očekává od maminek, asi, nevím. Ona totiž V. moc dobře ví, že já sociální jsem, co se vejde za nehet, a těžko si hledám nové přátele. Takhle, správná terminologie je, že já nové přátele nepotřebuju . Ještě správnější je, že já nové přítele nechci .  Řekla jsem jí: "No, nějak jsem s nikým nezapředla zajimavý hovor, já na lidi nejsem náročná, vždyť mě znáš, ale nějak se to nedaří." A ona mi řekla: "No, nejsi na lidi náročná, ale vlastně jsi na lidi náročná." Řekla to v humoru, ale mně se to v hlavě od té doby přehrává pořád dokola. Protože mi to asi pojmenovala, ten můj problém. Jsem náročná na lidi. Jsem? Zcela objektivně si myslím, že mám 6 takových hlavních problémů, proč vlastně nemám tolik přátel.  1. Jsem taková prkenná. Při navazování nové ...

Nápad na podobný článek jsem měla už déle, nicméně jsem něco podobného našla i u Karolíny a pošťouchlo mě to k sepsání. Protože společné bydlení, to je studnice nekonečně vtipných historek k poblití.  Z Prahy jsme se vrátili na menší město do bytu, který patří mojí rodině. Co obnáší bydlet na této adrese jsem moc dobře věděla. Že nás tu nikdo nepřivítá, jsem tak nějak očekávala, že mě to tu bude srát, s tím jsem počítala, ale že to ve mně instantně spustí ohromnou touhu bydlet na samotě u lesa, to jsem nečekala. Loňské léto jsem se sem stěhovala já, moje těhotenské břicho, boyfriend, klec s králíkem a pes. Měli jste vidět ty vyděšený očička důchodců na balkónech. Nepřeháním, kamerový systém v našem vchodě je prvotřídní.  Začalo to tím, že mě na chodbě zastavila sousedka, aby mi oznámila, že po smrti babičky NIKDO z naší rodiny nepřišel VYTŘÍT BARÁK a protože se sem očividně stěhujeme, mohli bychom už konečně taky vytřít . Stála jsem před ní v devátém měsíci těhotenství na kon...

Teď je to poprvé po téměř 22 letech, co nejdu v září do školy. Ale strašně tu praskající zářijovou atmosféru cítím ve vzduchu, úplně cítím tu školní vůni, nový aktovky, vyzdobená neokoukaná třída, nervozita a smutek z konce prázdnin. Těšení a šílený smutek po létu v jednom, vše přikryté zářijovými dešti a ochlazením. Miluju to, chybí mi to a současně VŮBEC. Kousek ve mně je škodolibý a šťastný, že to teď nemusím zažívat. Já tohle období neměla nikdy ráda, ani jako dítě, ani jako učitelka. Trvá to několik dní, než se to rozjede, než si to sedne, jsou to takový dny o ničem naplněné očekáváním, která často jenom nějak vyšumí. Sleduju z okna děti, jak pochodují s taškami, piju kafe, mám pyžamo, vařím si ranní kaši (JSEM NEDOBROVOLNĚ VZHŮRU UŽ DRUHOU HODINU, ALE TO TU TEĎ NEŘEŠME) a vlastně jsem asi spokojená, že jsem v teple, suchu a nemusím se soustředit na přípravy, co mě čeká v pracovním e-mailu, co jsem včera nestihla udělat a ve spěchu musím připravit ve třídě než začne vyučování, bla...

Co asi může být v miniaturním vesmíru jménem mateřská dovolená nového? U mě se jeden den podobá tomu druhému a mě to vlastně docela baví. Hodně ten den kopíruje potřeby a spánek dítěte, ale vlastně... Začala jsem si konečně mateřskou užívat. Ano, trvalo to téměř rok, ale věřím, že teď už to bude jenom a jenom lepší a budu se víc realizovat.  Moje máma se vždycky durdí, když jí říkám, že na ty úplně malinkatý mimina prostě nejsem. Nechápu, že to nechápe. Jako učitelka jsem pracovala s lidmi věkové kategorie 7plus a ty jsou prostě... minimálně komunikují a reagující bytosti, sdělí mi, když je něco bolí/baví/nebaví atd... Ale to novorozeně tyvole, to mě tak šíleně stresovalo a zúzkostňovalo. Jenomže tohle člověk nějak musí zvládnout, aby jako odměnu mohl pozorovat, jak mu to miminko zraje v chodícího a mluvícího člověka. A v tom už jsem se teda našla. To je tak krásný a TAK smutný zároveň, že to ani nejde vlastně sdělit, pokud jste to sami nezažili.  Miluju, jak jsou dny stejné,...

Upozornění - budu sprostá. Tak jen kdyby vám to vadilo, raději nečtěte.  Klobouk dolů před všemi zdravotníky a lékaři, vážím si všeho, co dělají, kolik životní energie a síly tomu věnují.  Přesto jsem u sebe v posledních letech začala vnímat narůstající nedůvěru ve zdravotnictví, v systém a bohužel, píši to nerada, i v některé lékaře. Ocitla jsem se (asi i kvůli těhotenství) v posledním roce relativně často v nemocničním prostředí, s dítětem jsem byla dvakrát hospitalizována v nemocnici, pravidelně navštěvujeme pediatra a někdy... toho mám fakt plný zuby. Ale jakože hodně.  V drtivé většině nastane problém, když narazím na "staršího" lékaře nebo vyloženě vyhořelého zdravotníka, který už je z práce opravdu unavený. Empatie mizí atd., jako hele, já to chápu, jako pedagog přijdu do styku s unavenými a vyhořelými lidmi často a kolikrát bych jim ráda řekla Dej si prostě pauzu a chvíli to nedělej, uděláš nejlíp. Ale když jde o zdraví, nedejbože život, nechceš prostě narazit na...

To mi napsala jednou moje kamarádka a měla teda fakt pravdu.  Narodila se mi zdravá malinkatá holčička, ALE... Narodila se absolutně bez návodu. Bez cedulky nebo značky nebo nějakého alespoň hrubého postupu, jak se o tento konkrétní model starat. Prostě tu bylo mimino a já jsem nevěděla, co mám dělat. Nevěděla jsem NIC . Rozumějte - v mém okolí není žádné miminko. Nemám nikoho, koho bych viděla přebalovat plenu, koupat novorozence, v životě jsem neviděla kojení naživo nebo odsávání nudlí z nosu. NIKDY. Moje kamarádky buď bydlí daleko nebo děti nemají. V rodině jsem nejstarší dítě já a nikdy z mladších zatím potomka nemá.  Možná si řeknete, že jsem teda měla jít na nějaký kurz o péči o dítě.  Jenomže já jsem si řekla, že se to všechno budu učit s mým dítětem. Že se mi prostě narodí miminko a já se společně s ním budu učit, jak být máma. Moje představa doslova byla, že když se mi teda narodí malý savec, prostě se na mě přisaje a já si budu chodit po planetě Zemi s přisátým ...

Měla jsem blog. Založila jsem si ho 20. března 2015 na školním počítači během nudné hodiny informatiky. Šel na mě průjem a já to potřebovala sdílet se světem . Fakt nevím proč. Asi jsem si ujížděla na fekálním humoru. Našla jsem si tehdy "opuštěnou" doménu, byla taková fakt hodně zaprášená a působila lehce chcíple. Vybrala jsem si ji jako temný kout, kde mě nikdo nenajde. A měla hodně retro grafiku, hodně věcí tam nefungovala atd... Nezměnila svou podobu po celé moje blogovací období, příšerný. Správce to nechal chcípat, až to chcíplo úplně.  Ale prázdná ta doména nebyla ani náhodou, tehdy mě ty komentáře pod prvním článkem reálně vyděsily. Začali se okolo mého blogu rojit  zajímaví lidé a já jsem spadla do komunity, kde jsem našla kamarádky, svou velkou první lásku, korespondenční přítelkyně, měla jsem tam i některé platonické lásky (čistě z prdele jsem to dotyčnému chtěla dneska napsat, ale rozmyslela jsem si to... ), ale pak jsem tam našla zejména mnoho pochopení, podpory....