Hrozně tajná píše

Jsem tu s další várkou pěti přečtených knížek. Potřebuji se už prokousat tou hromadou z knihovny, co mi tu leží, abych neplatila pokuty za pozdě vrácené knížky. Zároveň jsem se jaksi probrala ze čtecí krize po několika ne úplně záživných titulech, venku hnusně, jsme s malou více méně doma a více ležíme v knížkách. Mezi krtečkem, leporely se zvířátky a dětskými říkadly zvládnu přečíst i nějakou vlastní knihu. Děkuji velmi i za spoustu komentářů u minulého Přečteno, moc mě těší, že je tu čtenářská komunita, která si ráda povídá o knihách a to i o těch, které jste nečetli.  V této várce jsou samé čtyřhvězdičkové knihy, což jsou prostě super knihy, jenom jim za mě chybí nějaká ta pomyslná třešinka. Plný počet totiž dávám jenom těm opravdu nejlepším knihám, které mě hodně přepadnou :-). S klidným srdcem je ale můžu doporučit všechny jako dobré čtivo.  Jiří Březina - V kopřivách Na knihu jsem viděla pozitivní ohlasy a masivní reklamu ve výlohách knihkupců. Z českých detektivek mě do...

Oslava prvních narozenin našeho bejbína byla nad očekávání fajn. Ne, že bych čekala nějakou katastrofu, jenom jsem měla trochu obavy z kombinace mé rodiny a rodiny mého přítele na malém prostoru, protože, no, nerozmazávejme to. Strašně jsem se dojímala nad tím, jak je naše dítě skvělý, jak je velký, jak už sama stojí u stolu a péruje v kolenou na písničky. Zvládla to velké množství lidí v našem bytě skvěle, jenom ji trošku vyděsil moment, kdy při sfoukávání svíčky na dortu na ni mířilo 6 mobilních telefonů (to přišlo teda děsivé i mně), ale ustála to dobře. Je krásný, jak je nevinná, jak ji zajímá víc dárková taška než její obsah, jak odmítá jíst dort rukama a čeká, až dostane lžičku, jak se směje, když s ní někdo ochotně chodí po bytě kolem dokola.  Dojala mě zase moje ségra, která pro nás upekla dva dorty (krtkův dort pro mě, protože ho miluju ze všech dortů nejvíc a to mě taky dojalo - a dost už s tím dojímáním sakra!), jeden speciální jenom pro oslavenkyni. Donesla nafouklé bal...

O čem psát, kde začít? Necelý týden jsem byla slaměná vdova, jak se tak říká. Ježiši, já si to užila. Miluju mého přítele, ale stejně tak miluju, když si od sebe máme možnost odpočinout. Ono být doma na mateřské a mít vedle partnera na homeofficu se v těhotenství zdálo jako super, po roce soužití i s dítětem je to na tik v oku. Většinu jeho frustrací z práce přirozeně schytávám já, nemá možnost nenosit si práci domů a hodně to se mnou řeší. Což je ok, ale někdy to prostě nejsem schopna unést, zvlášť, když ho něco v práci hodně trápí a stresuje (což je pořád něco). Před jeho odjezdem pryč jsme se již tradičně porafali, protože takový náš evergreen - potřebuješsiodpočinoutalejátakytakseprostěmístováleníutelevizemusíšzapojitvícdopéčeodítědoprdele hádka se po čase prostě vždycky objeví na stole. Hádáme se fakt minimálně, ale moje PMS je fakt šílený a je ABSOLUTNĚ jedno, že to o sobě vím, prostě jednou za měsíc jsem krvelačná odporná nechutná zlá saň, co se s ním okamžitě rezolutně rozchá...

Jen pár slov úvodem...  Od narození miminka jsem se zakousla do čtení s takovou vervou, že tolik knih, co jsem za poslední půl rok přelouskala, jsem nepřečetla za poslední 2 roky dohromady. Můj mozek fakt hodně potřeboval cestovat do jiných vesmírů a musím přiznat, že asi poprvé v životě jsem to prostě přijala a s tímto záměrem b ýt jinde a být někým jiným jsem četla jako smyslů zbavená.  Udělala jsem si v naší městské v knihovně snad 50 rezervací (to není nadsázka, to je reálné číslo - miluju naši knihovnu) a protože jsem byla přišpendlená doma s novorozencem, nosila mi mamka co týden tašky plné knih a přečtené tašky si zase odnášela a u toho kroutila hlavou.  Jednou mi mamka říkala, že bych měla čtení odložit a věnovat se skutečnému světu, bylo to někdy v době, kdy jsem byla na střední. Hodně jsem se uzavírala do knih a vážně zpětně musím zhodnotit, že jsem byla hlavou jinde a pro moji psychiku to asi nebylo dobré. Pamatuji si, že jsem se jedno období nadchla pro váleč...

Tak jsme právě s mým klukem dokoukali šestidílný dokumentární seriál Navždy svoji a uf, docela to byla jízda. Autorka filmu se zamýšlí, jaký význam má v dnešní době svatba a jako své protagonisty si vybrala opravdu výstřední postavičky - silně věřící pár, pornoherečku s nezaměstnaným partnerem a vesnickou prodavačku Bělu se zemědělcem Jarouškem a tchyní přes plot. Na každém páru je něco, co mi křivilo palce u nohou, ale ve výsledku se prostě nejde nezeptat - má teda dneska svatba ještě smysl? Narovinu - pro mě třeba absolutně nemá. Za celý život jsem absolvovala 4 svatby (jako hostka :-)), z nichž jsou 3 již rozvedená manželství, to mi přijde jako šílená bilance. Teď teda doufám, že to není mnou, že třeba nosím lidem smůlu, když se na jejich svatbě objevím, haha :D. Nemyslím si, že svatba musí nutně znamenat spojení do konce života, jak se to tak říká, ať se lidi berou a rozvádí, kolikrát jen uznají za vhodné, je mi to upřímně absolutně fuk. Pro mě ten akt není nijak nábožensky nutný ...

Protože jsem teď víc doma sama a relativně často chodím se sluchátky, mám čas víc konzumovat internetový obsah. Mám zkonzumováno už dost videí, podcastů, filmů, seriálů, knížek,... Třeba by vás něco z toho, co mám ráda, mohlo zaujmout. Zároveň tím dávám svým oblíbeným tvůrcům takovou pomyslnou malou dávku pozornosti. Tady je seznam toho, co mě na netu baví a myslím, že to i něco zajímavého (chytrého) přináší. Pořadí je zcela náhodné, není podle oblíbenosti :-).  1. The ordinary minimalist  Mega chytrá typanka, co si vede instagram a nově si založila i YouTube, kde mluví o minimalismu, ale trošku jinak, než jsem doposud znala. Zcela racionálně a promyšleně mluví o nadbytku, ve kterém žijeme, a inspiruje k tomu, jak reálně ušetřit, přestat nakupovat jako šílenec a mít sám sebe pod kontrolou v impulzivních nákupech. Jela jsem hodně no-buy výzvu loni, ale s dítětem se mi to trošku zvrtlo, každopádně nakupuji od té doby s mnohem větším rozmyslem.  Oceňuji na ní, že je absolutn...

Rostou NÁM zuby. Mateřský plurálek hezky zkraje tady dám, protože já už sice svůj trvalý chrup mám, ale rostou našemu dítku a existenciálně to ovlivňuje nás všechny (tedy číslo množné).  Mohlo mě napadnout, že mám tak trošku citlivější dítě a růst zubů asi bude jednou naše téma. No, jsem nepoučitelná, nenapadlo mě to a taky mě to zaskočilo pěkně nepřipravenou. Ježiši, to je zase facka. Co jsem komu udělala? Byla jsem v předchozím životě kriminálník, co kradl koťátka? Určitě nejsem jediná na zemi, která má doma mimino trpící na bolest prořezávajícího se chrupu. Já si prostě jenom celé dny kladu biologické otázky, proč to někdo zase zařídil TAK debilně, že fyziologické procesy, kterými si prochází člověk jako živočich tak nějak plošně - PROČ TO JAKO BOLÍ ? Já to nechápu, všichni zuby potřebujeme, všem nám v raném dětství první zuby rostly, tak proč to ty nebohé nevinné děti kurnik bolí? Proč už jsme se evolučně nějak nevyšperkovali do podoby bezbolestné dentice? Hned mě potom samozře...

Občas, když to vyjde, voláme si s kamarádkou, abychom v rychlosti mezi koupáním a večerním krmením probraly uplynulý týden. A často se mě V. ptá, zda jsem započala socializaci s maminkama v mém okolí, protože to se přirozeně očekává od maminek, asi, nevím. Ona totiž V. moc dobře ví, že já sociální jsem, co se vejde za nehet, a těžko si hledám nové přátele. Takhle, správná terminologie je, že já nové přátele nepotřebuju . Ještě správnější je, že já nové přítele nechci .  Řekla jsem jí: "No, nějak jsem s nikým nezapředla zajimavý hovor, já na lidi nejsem náročná, vždyť mě znáš, ale nějak se to nedaří." A ona mi řekla: "No, nejsi na lidi náročná, ale vlastně jsi na lidi náročná." Řekla to v humoru, ale mně se to v hlavě od té doby přehrává pořád dokola. Protože mi to asi pojmenovala, ten můj problém. Jsem náročná na lidi. Jsem? Zcela objektivně si myslím, že mám 6 takových hlavních problémů, proč vlastně nemám tolik přátel.  1. Jsem taková prkenná. Při navazování nové ...

Nápad na podobný článek jsem měla už déle, nicméně jsem něco podobného našla i u Karolíny a pošťouchlo mě to k sepsání. Protože společné bydlení, to je studnice nekonečně vtipných historek k poblití.  Z Prahy jsme se vrátili na menší město do bytu, který patří mojí rodině. Co obnáší bydlet na této adrese jsem moc dobře věděla. Že nás tu nikdo nepřivítá, jsem tak nějak očekávala, že mě to tu bude srát, s tím jsem počítala, ale že to ve mně instantně spustí ohromnou touhu bydlet na samotě u lesa, to jsem nečekala. Loňské léto jsem se sem stěhovala já, moje těhotenské břicho, boyfriend, klec s králíkem a pes. Měli jste vidět ty vyděšený očička důchodců na balkónech. Nepřeháním, kamerový systém v našem vchodě je prvotřídní.  Začalo to tím, že mě na chodbě zastavila sousedka, aby mi oznámila, že po smrti babičky NIKDO z naší rodiny nepřišel VYTŘÍT BARÁK a protože se sem očividně stěhujeme, mohli bychom už konečně taky vytřít . Stála jsem před ní v devátém měsíci těhotenství na kon...

Teď je to poprvé po téměř 22 letech, co nejdu v září do školy. Ale strašně tu praskající zářijovou atmosféru cítím ve vzduchu, úplně cítím tu školní vůni, nový aktovky, vyzdobená neokoukaná třída, nervozita a smutek z konce prázdnin. Těšení a šílený smutek po létu v jednom, vše přikryté zářijovými dešti a ochlazením. Miluju to, chybí mi to a současně VŮBEC. Kousek ve mně je škodolibý a šťastný, že to teď nemusím zažívat. Já tohle období neměla nikdy ráda, ani jako dítě, ani jako učitelka. Trvá to několik dní, než se to rozjede, než si to sedne, jsou to takový dny o ničem naplněné očekáváním, která často jenom nějak vyšumí. Sleduju z okna děti, jak pochodují s taškami, piju kafe, mám pyžamo, vařím si ranní kaši (JSEM NEDOBROVOLNĚ VZHŮRU UŽ DRUHOU HODINU, ALE TO TU TEĎ NEŘEŠME) a vlastně jsem asi spokojená, že jsem v teple, suchu a nemusím se soustředit na přípravy, co mě čeká v pracovním e-mailu, co jsem včera nestihla udělat a ve spěchu musím připravit ve třídě než začne vyučování, bla...