Hrozně tajná píše

Protože jsem teď víc doma sama a relativně často chodím se sluchátky, mám čas víc konzumovat internetový obsah. Mám zkonzumováno už dost videí, podcastů, filmů, seriálů, knížek,... Třeba by vás něco z toho, co mám ráda, mohlo zaujmout. Zároveň tím dávám svým oblíbeným tvůrcům takovou pomyslnou malou dávku pozornosti. Tady je seznam toho, co mě na netu baví a myslím, že to i něco zajímavého (chytrého) přináší. Pořadí je zcela náhodné, není podle oblíbenosti :-).  1. The ordinary minimalist  Mega chytrá typanka, co si vede instagram a nově si založila i YouTube, kde mluví o minimalismu, ale trošku jinak, než jsem doposud znala. Zcela racionálně a promyšleně mluví o nadbytku, ve kterém žijeme, a inspiruje k tomu, jak reálně ušetřit, přestat nakupovat jako šílenec a mít sám sebe pod kontrolou v impulzivních nákupech. Jela jsem hodně no-buy výzvu loni, ale s dítětem se mi to trošku zvrtlo, každopádně nakupuji od té doby s mnohem větším rozmyslem.  Oceňuji na ní, že je absolutn...

Rostou NÁM zuby. Mateřský plurálek hezky zkraje tady dám, protože já už sice svůj trvalý chrup mám, ale rostou našemu dítku a existenciálně to ovlivňuje nás všechny (tedy číslo množné).  Mohlo mě napadnout, že mám tak trošku citlivější dítě a růst zubů asi bude jednou naše téma. No, jsem nepoučitelná, nenapadlo mě to a taky mě to zaskočilo pěkně nepřipravenou. Ježiši, to je zase facka. Co jsem komu udělala? Byla jsem v předchozím životě kriminálník, co kradl koťátka? Určitě nejsem jediná na zemi, která má doma mimino trpící na bolest prořezávajícího se chrupu. Já si prostě jenom celé dny kladu biologické otázky, proč to někdo zase zařídil TAK debilně, že fyziologické procesy, kterými si prochází člověk jako živočich tak nějak plošně - PROČ TO JAKO BOLÍ ? Já to nechápu, všichni zuby potřebujeme, všem nám v raném dětství první zuby rostly, tak proč to ty nebohé nevinné děti kurnik bolí? Proč už jsme se evolučně nějak nevyšperkovali do podoby bezbolestné dentice? Hned mě potom samozře...

Občas, když to vyjde, voláme si s kamarádkou, abychom v rychlosti mezi koupáním a večerním krmením probraly uplynulý týden. A často se mě V. ptá, zda jsem započala socializaci s maminkama v mém okolí, protože to se přirozeně očekává od maminek, asi, nevím. Ona totiž V. moc dobře ví, že já sociální jsem, co se vejde za nehet, a těžko si hledám nové přátele. Takhle, správná terminologie je, že já nové přátele nepotřebuju . Ještě správnější je, že já nové přítele nechci .  Řekla jsem jí: "No, nějak jsem s nikým nezapředla zajimavý hovor, já na lidi nejsem náročná, vždyť mě znáš, ale nějak se to nedaří." A ona mi řekla: "No, nejsi na lidi náročná, ale vlastně jsi na lidi náročná." Řekla to v humoru, ale mně se to v hlavě od té doby přehrává pořád dokola. Protože mi to asi pojmenovala, ten můj problém. Jsem náročná na lidi. Jsem? Zcela objektivně si myslím, že mám 6 takových hlavních problémů, proč vlastně nemám tolik přátel.  1. Jsem taková prkenná. Při navazování nové ...

Nápad na podobný článek jsem měla už déle, nicméně jsem něco podobného našla i u Karolíny a pošťouchlo mě to k sepsání. Protože společné bydlení, to je studnice nekonečně vtipných historek k poblití.  Z Prahy jsme se vrátili na menší město do bytu, který patří mojí rodině. Co obnáší bydlet na této adrese jsem moc dobře věděla. Že nás tu nikdo nepřivítá, jsem tak nějak očekávala, že mě to tu bude srát, s tím jsem počítala, ale že to ve mně instantně spustí ohromnou touhu bydlet na samotě u lesa, to jsem nečekala. Loňské léto jsem se sem stěhovala já, moje těhotenské břicho, boyfriend, klec s králíkem a pes. Měli jste vidět ty vyděšený očička důchodců na balkónech. Nepřeháním, kamerový systém v našem vchodě je prvotřídní.  Začalo to tím, že mě na chodbě zastavila sousedka, aby mi oznámila, že po smrti babičky NIKDO z naší rodiny nepřišel VYTŘÍT BARÁK a protože se sem očividně stěhujeme, mohli bychom už konečně taky vytřít . Stála jsem před ní v devátém měsíci těhotenství na kon...

Teď je to poprvé po téměř 22 letech, co nejdu v září do školy. Ale strašně tu praskající zářijovou atmosféru cítím ve vzduchu, úplně cítím tu školní vůni, nový aktovky, vyzdobená neokoukaná třída, nervozita a smutek z konce prázdnin. Těšení a šílený smutek po létu v jednom, vše přikryté zářijovými dešti a ochlazením. Miluju to, chybí mi to a současně VŮBEC. Kousek ve mně je škodolibý a šťastný, že to teď nemusím zažívat. Já tohle období neměla nikdy ráda, ani jako dítě, ani jako učitelka. Trvá to několik dní, než se to rozjede, než si to sedne, jsou to takový dny o ničem naplněné očekáváním, která často jenom nějak vyšumí. Sleduju z okna děti, jak pochodují s taškami, piju kafe, mám pyžamo, vařím si ranní kaši (JSEM NEDOBROVOLNĚ VZHŮRU UŽ DRUHOU HODINU, ALE TO TU TEĎ NEŘEŠME) a vlastně jsem asi spokojená, že jsem v teple, suchu a nemusím se soustředit na přípravy, co mě čeká v pracovním e-mailu, co jsem včera nestihla udělat a ve spěchu musím připravit ve třídě než začne vyučování, bla...