Mama-socializace a podobné příšernosti

Občas, když to vyjde, voláme si s kamarádkou, abychom v rychlosti mezi koupáním a večerním krmením probraly uplynulý týden. A často se mě V. ptá, zda jsem započala socializaci s maminkama v mém okolí, protože to se přirozeně očekává od maminek, asi, nevím. Ona totiž V. moc dobře ví, že já sociální jsem, co se vejde za nehet, a těžko si hledám nové přátele. Takhle, správná terminologie je, že já nové přátele nepotřebuju. Ještě správnější je, že já nové přítele nechci. 

Řekla jsem jí: "No, nějak jsem s nikým nezapředla zajimavý hovor, já na lidi nejsem náročná, vždyť mě znáš, ale nějak se to nedaří."

A ona mi řekla: "No, nejsi na lidi náročná, ale vlastně jsi na lidi náročná." Řekla to v humoru, ale mně se to v hlavě od té doby přehrává pořád dokola. Protože mi to asi pojmenovala, ten můj problém. Jsem náročná na lidi. Jsem?

Zcela objektivně si myslím, že mám 6 takových hlavních problémů, proč vlastně nemám tolik přátel. 

1. Jsem taková prkenná. Při navazování nové konverzace melu kraviny, jsem taková lehce autistická, většinou přemýšlím nad tím, co říkám a jak to říkám a zacyklím se ve své hlavě, až občas přestanu vnímat, co říká ten druhý, až prostě,... to jde do prdele :D. A kolikrát je ta konverzace třeba úplně v pohodě, jenom já z toho mám takový divný dojem. A fakt strašně nerada zahajuji konverzace s lidmi, které potkám na hřišti, na chodbě, v obchodě, prostě takový ty smalltalky mi přivozují husí kůži a připadám si jak idiot. A celkově před takovými situacemi utíkám, možná zbytečně. 

2. O přátelství dostatečně nepečuji. Uvědomuji si, že je to vztah, který potřebuji energii, kterou do něj vlijete, abyste z něj mohli zase čerpat. Potřebuje vaši pozornost, vaši péči, čas. Jsem ochotna to vložit do velmi málo vztahů a velmi lituji, že je mnoho přátelství, která jsem nechala vyšumět jenom proto, že jsem absolutní idiot. Na srazu se střední školou to bylo evidentní. Ty lidi mi reálně chybí a pocítila jsem, že i já jim. Tohohle budu litovat asi už vždycky. 

3. Nemyslím si o sobě, že jsem dobrá kamarádka. Ale to asi celkově souvisí s mým sebevědomím. Celkově volím bezpečí samoty nebo blízkost mého kluka, mé rodiny,... 

4. Neužívám si takové to "ženské tlachání". Nesnáším řešit to, co je evidentní. Nebavilo mě jako studentku nadávat na učitele, nebavilo mě jako učitelku řešit problémy dětí a školu, nebaví mě teď jako matku řešit pleny a příkrmy. Prostě se pojďme bavit o něčem, co mi mozek zaměstná jinými tématy, pojďme trošku hlouběji. Ne vždycky, ale alespoň někdy! Kecat o tom, co budu vařit, co můj "starej" a co v rachotě mě, no, nic to nepřináší. Jasně, na blog tyhle věci vyzvracím, ale upřímně - blog to unese prostě. 

5. Nerozumím si s vrstevníky, většinou. Moje celoživotní přesvědčení a bohužel i realita. Moje babička byla moje nejlepší kamarádka, fakt hrozný. 

6. Jak říkala V., jsem asi náročná na lidi. Pokecám si s kýmkoliv, setkám se s kýmkoliv, zachlastáme, dáme kafe, napíšeme si, ale... Málo s kým ten vztah chci udržovat. Málo s kým je další kafe, chlastání. Když to prostě necinkne, když se naše vesmíry nějak nesladí, nemáme podobná témata a hlavně - nejdeme v rozhovoru alespoň trošku do hloubky, tak se prostě už asi neuvidíme. Souvisí to asi s bodem 4. 

Strašně často se mi stává, že se na mě lepí podobné typy lidí. Na znamení zvěrokruhu nevěřím, přesto si neodpustím, strašně často to jsou ryby (jakože vždycky když mi to dotyčný řekne, reálně mi mozkem projede: "Další ryba more :D."). Zcela nepokrytě o sobě prohlásím, že umím dělat humor a když se ve skupině cítím dobře, dělám ráda zábavu a ráda se s lidmi bavím. A to prostě často přitahuje pasivnější typy, které jsou rády baveny. Jenomže už jsem asi dospěla a uvědomila jsem si, že mě to fakt nebaví. Nebaví mě být pořád ta jedna, co v konverzaci mluví, zabavuje, háže otázky. Chci někoho, kdo se baví taky, taky vede konverzaci, taky háže otázky. Chci cítit to - jsme si rovni (takový je třeba můj kluk, proto jsem s ním prostě ráda, reálně náš interní humor je, že jsme ve skutečnosti sourozenci...). Jedno takové "rybí" přátelství jsem navázala na výšce, ta holka byla mega milá, klidná, taková introvertnější, moje extroverze jí pomáhala v mnoha situacích se prosadit. Vztah po škole udržovala a navazovala přes chaty spíše ona. A každé naše setkání končilo tím, že jsem přišla domů a 2 hodiny jsem spala. Reálně ta holka NIC NEŘÍKALA. NIC. Aby nebylo ticho, mluvila jsem já, ptala jsem se já, její strohé odpovědi mě trigrovaly k ještě více otázkám a větší snaze dělat "zábavu". Tak strašně mě to vyčerpávalo. Měla jsem vždycky pocit, že ji ve skutečnosti nezajímám a nic mi o sobě nechce říct, že ji nějak tlačím do hovoru se mnou jak velkej balvan do kopce. Přesto vždycky po čase přišla zpráva, kdy a kde se sejdeme, jak se mám a že se chce vidět. Nechápala jsem to! Setkaly jsme se tolikrát, dokonce jsem ji pozvala k nám domů, hostila, několikrát jsem ji pozvala do restaurace, baru,... Z její strany nikdy nepřišel revanš. Ok, nejde o peníze, spíš nějaký princip. 

Napsala mi začátkem léta, že by se chtěla vidět. 

Zbaběle jsem jí neodepsala.

A co se stalo?

NIC. Už nenapsala.

Mám z toho dojem, že o mě vlastně vůbec nešlo. Byla jsem jedna z mnoha výplní jejího volného času, další slepice, která byla ochotná kvokat kraviny a "zabavovat". 

A takových podivných "přátelství" jsem za život přiživovala několik. 

Moji mámu šokovalo, že jsem jí neodepsala. "Tak ji pozvi k nám, třeba na víkend, nemáš moc kamarádek, vždyť to je škoda." A já jsem si řekla, že NE. Že prostě nebudu udržovat kontakt s lidmi jenom proto, že jich je kolem mě "málo". A nebo proto, že se ONI se mnou cítí dobře. Chci udržovat kontakt s lidmi, který jsou zajímavý, o něco se zajímají a umí o tom mluvit, kteří se nebojí jít do hloubky, kteří jsou v nějakém přirozeném rozhovoru rovnocenní, kteří jsou NĚJAKÝ. 

S V. si tolik rozumím proto, že to bylo s ní od začátku přesně takový. Šlo to do hloubky od začátku, jsme si strašně podobné, obě máme podobný světonázor. S V. jsem poprvé zažila, že mi kamarádka řekla, že jí chybím, že mě má ráda, že se se mnou chce vidět. Vytvořily jsme si spolu mnoho společných zážitků a začaly spolu dělat nové koníčky. A to se reálně známe třeba jenom 4 roky. Myslím, že problém asi je i v tom, že V. je věkově blíž mojí mámě než mně. Opět jsme u toho věkového rozdílu. Já nepotřebuji nové přátele, já chci prohlubovat vztahy s těmi, které už mám. Ve výsledku asi mám jenom V., ale jsem s tím prostě v pohodě. Přestalo mě to trápit. 

Takže když jsem to V. při posledním rozhovoru vysvětlovala, jak strašně si připadám dřevěná, když se na cvičení pro batolata snažím vést hovor s ostatníma maminkama, ony si berou na mě číslo, přidávají mě do maminkovských whatsappových skupin, protože je přirozené se mezi matkami propojovat, jak divné mi to připadá a jak mě vlastně nebaví bavit se o dětech, které se mezi námi batolí a o tom, co která vařila v parním hrnci pro své dítě, jak vypadalo po tom jídle hovno,... tak mi na to řekla: "Ježiši, já tě chápu, já jsem byla úplně stejná jako ty."

A svět mám zase v rovnováze prostě. 

Je tu nějaká ryba? Nechcete zajít na kafe? :D