Malé velké věci

O čem psát, kde začít?

Necelý týden jsem byla slaměná vdova, jak se tak říká. Ježiši, já si to užila. Miluju mého přítele, ale stejně tak miluju, když si od sebe máme možnost odpočinout. Ono být doma na mateřské a mít vedle partnera na homeofficu se v těhotenství zdálo jako super, po roce soužití i s dítětem je to na tik v oku. Většinu jeho frustrací z práce přirozeně schytávám já, nemá možnost nenosit si práci domů a hodně to se mnou řeší. Což je ok, ale někdy to prostě nejsem schopna unést, zvlášť, když ho něco v práci hodně trápí a stresuje (což je pořád něco). Před jeho odjezdem pryč jsme se již tradičně porafali, protože takový náš evergreen - potřebuješsiodpočinoutalejátakytakseprostěmístováleníutelevizemusíšzapojitvícdopéčeodítědoprdele hádka se po čase prostě vždycky objeví na stole. Hádáme se fakt minimálně, ale moje PMS je fakt šílený a je ABSOLUTNĚ jedno, že to o sobě vím, prostě jednou za měsíc jsem krvelačná odporná nechutná zlá saň, co se s ním okamžitě rezolutně rozchází. Ráno už jsem zase v pohodě, že jo a šíleně ho miluju. Uf. Nemá to se mnou lehké. 

Když bylo mimino malinké, děsila jsem se s ním být sama (myslím to mimino). Jednu noc nás partner musel nechat v porodnici samotné a málem jsem strachy zešedivěla. Doma pak bylo pro mě nepředstavitelné, že bych byla sama v bytě, novorozenec řval v podstatě neustále, představa, že by se něco stalo, no... Klobouk dolů před všema holkama, co byly na porod samy, na péči v šestinedělí a na dobu poté taky, protože jejich přítel musel třeba chodit do práce nebo žádného neměly, fakt klobouček. Můj přítel byl s námi od narození nepřetržitě, pečoval a vlastně byl obratnější ohledně manipulace s miminkem než já. Prostě se toho nebál. Postupně jsem získávala sebevědomí i já, víc si věci sedaly. Teď už se modlím, aby byla zase nějaká akce, kde by se naše ponorka na chvilku vynořila nad hladinu a my si alespoň na pár dní od sebe odpočinuli. Na tu jeho boží týdenní akci mimo domov jsem si ho ještě musela odvést, takže mě čekala delší cesta do Prahy a z Prahy autem s miminem na zadním sedadle. Zvládly jsme to ale s malou skvěle, další malý krůček pro mou svobodu v jinak nesvobodném mateřství (berte s rezervou prosím pěkně). 

Velkou událostí v posledních dnech jsou pro nás první narozeniny našeho miminka. Asi vynechám vzdechy o tom, jak čas šíleně utíká a jak mi to nepřijde jako rok (už jsi to napsala more). To, jak je to bizarní, pochopí asi jenom lidi, co mají ve svém okolí mimino. Jeden den držíte v ruce malinkou fazolku, druhý den ji držíte za ručky, učíte ji chodit, dělat zvuky zvířat a tancovat na písničky (ano dobrý my to chápeme, čas utíká bla bla). Mám hroznou chuť udělat oslavu pro sebe, jakože JEDEN ROK MÁMOU, protože mi to připadá prostě velký, ale naši se mi vysmáli, jakože kdo to slaví, že je to prý divný. Normálně mě napadlo, že jak se v devadesátkách dávaly chlapům dorty ve tvaru ženských prsou, tak bych si podobný nechala vyrobit jako oslavu ročního kojení (a že je kurník fakt co slavit). Balancuji v sobě teď takový ty pocity, že bych svému dítěti nejraději vyšňořila extrémní mimi párty, protože prostě první narozeniny, a nebo se na to vysrala, protože to dítě to absolutně nevnímá jako my a nebude si to pamatovat. S dárky, které dostane, už si stejně hrála, když přišly, a já jsem ty balíčky před ní vybalovala, haha. 

Každý týden chodíme společně na plavání a na cvičení pro děti. Já vím, zní to hrozně. A v zásadě je to hrozný, jak se tam všichni pitvoříme na své děti, mluvíme infantilními hlasy, učíme je paci-paci a jak jsi veliká a pošli pusu a spadla lžička do kafíčka. Jenomže mně přijde, že nás to s malou hodně sbližuje. Všechny ty akce, kde má možnost vidět cizí lidi, je to pro ni i pro mě vykročení z komfortní zóny a protože ví, že tam jsem vždycky s ní, je v klidu a umí si to všechno užívat. A já si to užívám s ní. Líbí se mi dělat věci s ní, protože má ze všeho radost. Raduje se celým tělem, je hodně všímavá a má ráda lidi (ne vyloženě kontaktně, ale ráda je pozoruje). Ve srovnání s ostatními dětmi (fuj fuj, to se nedělá fuj fuj) si všímám, že už je u ní pozorovatelná její nátura. Má ji hodně radostnou, veselou, trošku bezstarostnou, zároveň jsou věci, do kterých nejde, protože z toho má strach a vůbec jí nevadí ostatní jen pozorovat. Asi to není nic jedinečného, takové jsou všechny děti, ale narovinu, to moje je samozřejmě nejbystřejší, nejšikovnější, nejúžasnější :-). 

Náš tatínek-boyfriend se nám již vrátil domů, v chodbě jsou 3 obrovské tašky plné krámů, špinavých hadrů a třetí den je stále nikdo nevybalil (já to dělat nebudu!). Přijel samozřejmě nemocný, jak je již tradicí, unavený a úplně zřízený. Čeká mě takové to domácí pečování, kvokání, krmení mého více než ročního miminka, milovaného partnera, čeká mě praní deseti praček, vaření teplých polévek a zázvorových lektvarů... Já vlastně miluju o všechny pečovat, bohužel ale pro jejich smůlu mě čeká za pár dní další PMS. No, mají se na co těšit.