Mají svatby dneska ještě smysl?

Tak jsme právě s mým klukem dokoukali šestidílný dokumentární seriál Navždy svoji a uf, docela to byla jízda. Autorka filmu se zamýšlí, jaký význam má v dnešní době svatba a jako své protagonisty si vybrala opravdu výstřední postavičky - silně věřící pár, pornoherečku s nezaměstnaným partnerem a vesnickou prodavačku Bělu se zemědělcem Jarouškem a tchyní přes plot. Na každém páru je něco, co mi křivilo palce u nohou, ale ve výsledku se prostě nejde nezeptat - má teda dneska svatba ještě smysl?

Narovinu - pro mě třeba absolutně nemá. Za celý život jsem absolvovala 4 svatby (jako hostka :-)), z nichž jsou 3 již rozvedená manželství, to mi přijde jako šílená bilance. Teď teda doufám, že to není mnou, že třeba nosím lidem smůlu, když se na jejich svatbě objevím, haha :D. Nemyslím si, že svatba musí nutně znamenat spojení do konce života, jak se to tak říká, ať se lidi berou a rozvádí, kolikrát jen uznají za vhodné, je mi to upřímně absolutně fuk. Pro mě ten akt není nijak nábožensky nutný (protože nejsem věřící a neposkvrněná jaksi už taky nejsem), společensky není vyžadovaný (na svatbu se mě za tu dobu, co jsme s mým klukem spolu, zeptali maximálně 2 lidi) a hodnotově pro mě vnitřně? Prostě to tam nemám. 

Odrazuje mě, kolik to stojí peněz. Já bych ten balík peněz třeba mnohem raději investovala do cestování. Připadá mi, že všechno s nálepkou "svatební" je automaticky s vysokohorskou přirážkou. A je fuk, jestli je to stodola ve vedlejší vesnici, kde se lidi berou jako na běžícím páse aniž by to místo bylo čímkoliv zajímavé, nebo dekorace, co se pořád dokola prodávají na bazoši. Fandím lidem, co se chtějí brát, líbí se mi, že ten rituál pořád někdo chce udržovat a má pro něj význam. Proč mě třeba nemá. Po shlédnutí Navždy svoji a kompletní filmografie Heleny Třeštíkové pro mě manželství klesá na poslední příčky zážitků, které bych potřebovala ve svém životě nutně zažít. Myslím si, že nic nereprezentuje posun společnosti OD sňatků tolik, jako Manželské etudy. 

Odrazuje mě, co energie a času bych do přípravy musela věnovat. Jsem asi prostě líná lemra, zažívala jsem jedny přípravy svatby s mou kamarádkou a klepala jsem si na čelo, co všechno je tomu ochotna věnovat. Na druhou stranu bych ale zároveň nechtěla, aby něco tak osobního pro mě chystal nebo plánoval někdo cizí. Odrazuje mě půjčovat si šaty za desetitísíce, ve kterých už se vdával někdo přede mnou. Odrazuje mě dělat všechny ty trapné rituály, co se na svatbách dělají. Na svatbě mě láká asi jenom to pití a jídlo, z čehož mi vyplívá, že nějakou takovou žranici a pijavici bych si mohla uspořádat u našich na zahradě klidně příští víkend a byla bych spoko nevěsta. Ani ty bílý šaty nepotřebuju. Když jsme u šatů, své vysněné samozřejmě mám, ale tím moje sny o svatbě asi tak nějak končí...

Prosímvám, jestli je někdo máte doma, zaplatím vám za ně ledvinou. 

A vlastně mi ani není jasný ten koncept, že se lidi MUSÍ brát, protože je třeba žena těhotná. Rozumím, že je to nějaká jistota pro tu ženu, ale... Ale v zásadě mi to smysl nedává. Naše dítě vyrůstá v milující rodině, současně nejsme svoji a přesto oba víme, že si patříme jen jeden druhému. Napadá mě, že až třeba jednou nějakou tu veselku uspořádáme (no, spíš obídeček a sud s pivem :-), bude naše dcera třeba větší a užije si to společně s námi a bude to zase zajímavý zážitek i pro ni. Jsem ráda, že dnešní doba mě netlačí do sňatku jenom proto, že se to tak dělá. Mladých, kteří žijí na "hromádce" přibývá a s tím, jak funguje dnešní svět, mi to asi dává naprosto smysl. Mně se na té naší hromádce docela líbí, naopak bych brala nějakou naši vlastní hromádku, abychom nemuseli pořád bydlet na přechodných hromádkách. Tak snad někdy nám to vyjde...

Jaký názor na to máte vy... Fakt mě to zajímá.