Přečteno 2

Jsem tu s další várkou pěti přečtených knížek. Potřebuji se už prokousat tou hromadou z knihovny, co mi tu leží, abych neplatila pokuty za pozdě vrácené knížky. Zároveň jsem se jaksi probrala ze čtecí krize po několika ne úplně záživných titulech, venku hnusně, jsme s malou více méně doma a více ležíme v knížkách. Mezi krtečkem, leporely se zvířátky a dětskými říkadly zvládnu přečíst i nějakou vlastní knihu. Děkuji velmi i za spoustu komentářů u minulého Přečteno, moc mě těší, že je tu čtenářská komunita, která si ráda povídá o knihách a to i o těch, které jste nečetli. 

V této várce jsou samé čtyřhvězdičkové knihy, což jsou prostě super knihy, jenom jim za mě chybí nějaká ta pomyslná třešinka. Plný počet totiž dávám jenom těm opravdu nejlepším knihám, které mě hodně přepadnou :-). S klidným srdcem je ale můžu doporučit všechny jako dobré čtivo. 

Jiří Březina - V kopřivách

Na knihu jsem viděla pozitivní ohlasy a masivní reklamu ve výlohách knihkupců. Z českých detektivek mě docela baví knihy Michaely Klevisové, jinak nejsem úplně hltačka krimi, občas se ke mně ale nějaká ta čtenářstvem prověřená dostane. Na knize se mi líbilo, že vtáhla rychle do děje, údernější text pěkně plynul a střídání postav zaručilo čtivost. Zhruba v polovině knihy musí být každému jasné, kdo je vrah, ale protože autor se věnuje i vztahům a sociální stránce příběhu, je zajímavé číst dál. Naopak jsem si říkala, že je to zajímavý koncept - napsat detektivku, kde prozradíte čtenářům, kdo je vrahem a snažíte se je u čtení udržet. Bavily mě černé stránky s bílým písmem jako pohledy do temné minulosti. Oceňuji také, že se autor jako chlap dokázal dobře vciťovat do ženských postav, zejména pak do těhotné ženy. Knížka je docela podařená i po grafické stránce, obálka je fajn a malé kopřivové lístečky v textu jsou také hezký grafický detail. Kniha nedostane plný počet, protože mi prostě neodpálila dekl. Bavila mě, doporučuji, rozhodně jedna z lepších, nicméně moje pětihvězda to není (5 hvězd dávám skutečně jen hodně dobrým knihám - podle mého měřítka, samozřejmě). Styl autora nebyl nijak komplikovaný, ale na druhou stranu nebyl banální. Další knihy od Březiny asi zatím nebudu vyhledávat. 

Pirkko Saisio - Nejmenší společný násobek (helsinská trilogie)

Ke knize jsem se dostala opět díky knihovnici, která mi ji připnula k nějaké rezervaci jako tip, zaujal mě text vzadu, tak jsem si ji půjčila. Jedná se o první díl finské autobiografie ženy vyrůstající (jak jinak) v komplikovaných rodinných vztazích na pozadí historie Finska. Autobiografické knihy mám celkově ráda, ale málo kdy se ke mně dostanou. Na knize od Pirkko mě zaujalo hrozně moc věcí. Jak sama o sobě píše v první, občas ve třetí osobě. Bavilo mě, jak do knihy přidává i myšlenky nad tím, jak píše nějakou větu a postupně ji upravuje a vše to do textu nahází i včetně myšlenky, že by tu větu měla spíš smazat. Líbí se mi způsob oddělování odstavců pomocí spojek. Text hodně plyne, je niterný, hodně emotivní, autentický. Velmi se mi líbilo dívat se na svět jejíma dětskýma očima, procházet její vzpomínky na dětství zabarvené vůněmi a obrazy. Fascinovalo mě, jak si romantizuje svoji maminku a jak se zamilovává už od dětství do dospělých žen. Velmi poutavá byla pasáž o podnikání jejího tatínka a následně kontrast, kdy leží již v pečovatelském ústavu nemocný. Na knize se mi nelíbilo zjištění, že se jedná o autofikci. Podivný subžánr objevující se v dnešní době na více a více knihách mi tak nějak lehce rve žíly (žíly mi rvala například i Dorota Ambrožová s autofikcí Naháčci). Protože co je tedy autentická vzpomínka, co je vymyšlené přibarvení? Trošku to v mých očích knihu shazuje a odrazuje mě od čtení dalších dílů. Ale protože mě vlastně zajímá i autorčino (autofikční - wtf prostě) dospívání a dospělost jako taková, s velkou pravděpodobností si někdy pokračování přečtu. Má spoustu zajímavých povolání a líbí se mi její poetický náhled na svět, sebekritika a něžnost. Navíc - finskou literaturu nečtu úplně každý den. 

Ditta Kůtová - Zlá babička

Už nevím, kdo mi knihu doporučil, asi nějaký instagramový účet, ze kterých čerpám hodně tituly na čtení. Zejména pak z příspěvků typu: Nejlepší knihy za rok, Nejsilnější knihy roku... většinou jsou to dobré knížky, protože je někdo doporučil jako pecku a velmi často si opravdu "pochutnám". Na této knížce mě zaujalo, že je podle pravdivého rodinného příběhu. Vyprávění celkem dobře plynulo, mám ráda příběhy z této české historie. Myslím, že autorce muselo dát práci román poskládat dohromady tak, aby odpovídaly reálie doby, rodinná historie a současně byly dobře vykreslené postavy knihy. Dobře myslím realisticky, nikoliv nutně kladně. A to se mi na knize také líbilo, že charaktery lidí páchaly spoustu chyb, zla, přešlapů, jak to tak v životě zkrátka bývá. Nikomu se nemazal med kolem huby, na druhou stranu kniha směřovala k jasnému ztotožnění a pochopení těžkého osudu hrdinky, ačkoliv jsme s jejím chováním nemuseli vždy nutně souhlasit. Velmi mě bavilo zkoumat své myšlenky zejména ve scénách, kde byly ženské postavy výrazně utlačovány muži, snižovány a zesměšňovány a jakým způsobem se k tomu ženy v té době stavěly. Hodně silné a náročné pro mě bylo číst o chladném přístupu mužů k vlastním potomkům. Je velmi poučné něco takového si přečíst a srovnat s dnešním přístupem k ženám a jejich tradičnímu postavení v domácnosti. Hodně mě zaujala myšlenka, že za čas se každý z nás zkrátí na pouhou jednu větu, kterou si o nás budou předávat naši potomci bez toho, aniž by si kdokoliv vzpomněl na bližší okolnosti našeho života - jako právě zde: To byla vždycky ta zlá babička. Na knize mi občas připadalo, že styl autorky je lehce slohovkový. Tím nemyslím vyloženě špatný, ale trošku klouzal po příběhu a nerozvíjel jej nějak víc poeticky nebo do hloubky. Ačkoliv se o to snažil, je to ve výsledku pořád jenom vyprávění o dění na vsi, hašteření mezi rodinami, rodinné hádky, křivdy, rány... Věřím, že číst tuto knihu bude velmi silné zejména pro členy rodiny, kterých se to týká. A zároveň si v tomto příběhu najdeme každý nějaké to rodinné břemeno, které sami máme naložené. Dávám 4 hvězdy, protože mi tam chybělo něco trošičku navíc, nedovedu asi přesně říct co. 

Marie Škrdlíková - Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje

Knížku mi půjčila mamka v knihovně, už si nevzpomínám, jestli to byla její rezervace, nebo moje (půjčuji si na její účet, protože čteme knížky víceméně společně, dělám takový první filtr :D a mamka pak už čte jenom můj výběr z hroznů). Tato kniha nese Magnesii Literu.  Na knize mě bavilo, jak byla napsaná. Ten styl byl super. Byl mi neuvěřitelně blízký, autorka úžasně popisovala pohled na svět skrze dětské postavy, bylo to TAK realistické! Strašně moc se mi líbily postavičky jejich povídek, jak byly komplikované, co řešily za problémy, opravdu super povídky. Kdybych někdy měla napsat knihu, přesně takovým stylem bych ji chtěla napsat. Magnesia Litera mi přišla zasloužená, autorka píše zajímavě a originálně. Její texty jsou plné zajímavých hloubavých myšlenek a stojí to za pozornější čtení. Na knize mě nebavilo, no, prostě to musím napsat - jsou to prostě povídky. Nebaví mě číst povídky, nemám to ráda, ale styl autorky mě natolik nadchnul, že jsem udělala opravdu po veelmi dlouhé době výjimku a knížku dočetla. Tak moc mě mrzelo, kolik příběhů bylo jen v povídkové délce, protože by mě TAK bavily v románové nebo novelové podobě. Určitě si dávám autorku do oblíbených a budu se těšit na další její knížku. Jednu hvězdu jsem strhla opravdu jen kvůli tomu, že to jsou povídky. 

Petra Dvořáková - Ordinace

Petra Dvořáková je jedna z mých velmi oblíbených spisovatelek, její knížky mám hodně ráda, určitě nebudu jediná. Na každou její novinku číhám s nadšením, přečtenou mám už valnou většinu jejich knížek pro dospělé a hodnotila jsem 5 hvězdami téměř všechny. Nejlepší jsou za mě Chirurg, Pláňata a Zahrada. Na této knížce se mi líbilo, že se autorka opět skvěle zavrtala do hlavní postavy. Sžila jsem se s Patrikem opravdu hodně, jeho životní témata mi byla blízká a celkově jsem s ním velmi empatizovala. Dvořáková tohle umí, uchopí náročné téma skrze postavu, kterou všichni v knize odsuzují a vy ji vlastně jako čtenář litujete. Je to trošku bolestivé čtení, současně si to ale užívám, protože to je to, co na knihách vyhledávám. V této knize to bylo zejména téma obezity, problematického vztahu s jídlem a vztahy k nejbližším. Po Chirurgovi to byla další kniha z lékařského prostředí a bohužel se neubráním srovnání - Chirurg byl za mě více strhující a nabíral mnohem větší rychlost. Ale možná je to i postavou Patrika, který je prostě dobrák od kosti a pohodář a nějaké to drama se stavělo spíš uvnitř jeho osobnosti a ne tolik na jeho činech. Fandila jsem mu, chtěla jsem ho tolikrát obejmout nebo ho podpořit. Na knize se mi nelíbí - obálka. Jako to je fakt příšerný, vypadá to jako obálka levných knih třetí kategorie. Za mě je odpudivá a působí jako bulvární vizuál. Já vím, že jde o obsah, ale kdybych neznala Petru Dvořákovou, po takové knize spíš nesáhnu. Na knize mě ještě trošku mrzel konec, nechci spoilerovat, ale už mi to přišlo přeslazený a lehce klišoidně pohádkový. A záměr, že chtěla autorka napsat pozitivní knihu, to nijak nezlepšuje. Dávám 4 hvězdy, ale jinak knížku doporučuji, je dobře napsaná. 

< PŘEČTENO 1 / PŘEČTENO 3 >