Přečteno 1

Jen pár slov úvodem... 

Od narození miminka jsem se zakousla do čtení s takovou vervou, že tolik knih, co jsem za poslední půl rok přelouskala, jsem nepřečetla za poslední 2 roky dohromady. Můj mozek fakt hodně potřeboval cestovat do jiných vesmírů a musím přiznat, že asi poprvé v životě jsem to prostě přijala a s tímto záměrem být jinde a být někým jiným jsem četla jako smyslů zbavená. 

Udělala jsem si v naší městské v knihovně snad 50 rezervací (to není nadsázka, to je reálné číslo - miluju naši knihovnu) a protože jsem byla přišpendlená doma s novorozencem, nosila mi mamka co týden tašky plné knih a přečtené tašky si zase odnášela a u toho kroutila hlavou. 

Jednou mi mamka říkala, že bych měla čtení odložit a věnovat se skutečnému světu, bylo to někdy v době, kdy jsem byla na střední. Hodně jsem se uzavírala do knih a vážně zpětně musím zhodnotit, že jsem byla hlavou jinde a pro moji psychiku to asi nebylo dobré. Pamatuji si, že jsem se jedno období nadchla pro válečné a existenciální romány a přivodila si  slušnou začínající depresi, až jsem musela na chvíli přestat číst úplně... Knihy občas z mého světa zmizí, většinou když jsem byla zaneprázdněná učením nebo prací. Ale když jsem potřebovala odplout pryč, vždycky jsem nějakou měla po ruce. 

A teď jsem si podobnou seanci dala znovu, ale vědomě. Byla jsem jako feťák, dala jsem 1 knihu za 2 dny a jakmile jsem dočetla, otevřela jsem do minuty další a utíkala zase do dalšího světa. A nejhorší je, že když jsem nečetla, myslela jsem alespoň na ten příběh, abych nemusela myslet na to, že mi v realitě není psychicky dobře. Nekonečné kojení, houpání miminka v šátku a uspávání třeba i pětkrát denně jsem si krátila čtením a tentokrát mi to fakt pomohlo, abych se nerozběhla hlavou proti zdi. 

Žádné recenze jsem na knížky nepsala už opravdu dlouho. Dříve jsem vlastnila blog, kam jsem psala recenzi na každou přečtenou knížku a bavilo mě o knize přemýšlet zpětně. K psaní recenzí se vracet ale nechci, protože hodně rychle se z toho stane čtení pro recenzování. A já chci číst jednoduše pro svůj prožitek a požitek. Následující příspěvky jsou spíše moje komentáře co se mi líbilo a co se mi nelíbilo, takové připomínky přečteného. Pro vás to může být třeba inspirace, co číst/nečíst. A nebo taky ne. O knihách plkám ráda a moc a bohužel nemám nikoho, s kým bych to mohla sdílet více do hloubky, takže zneužívám k těmto účelům svůj blog. Třeba to nikdo ani nebude číst, vůbec nevadí :-). 

Scarlett Wilková - Říkali jí Kri-kri

O této autorce jsem slyšela v Dobrém ránu, kde tuto knihu představovala. Zaujalo mě téma knihy - invazivní turistika v Řecku, střet původního obyvatelstva s příliš rychle se rozvíjejícím cestovním ruchem. Mluvila tam o svém vztahu k Řecku a proč už je to několikátá kniha v pořadí o této zemi. Začala jsem číst od této autorky úplně jiné tituly - Až uvidíš moře (5 hvězdiček) a Vekslačka (5 hvězdiček). Ke knize Říkali jí Kri-kri jsem se dostala později a je za mě trošku slabší než předchozí tituly, ale stále velmi čtivá. Její silná stránka je rozhodně v zajímavé hlavní hrdince, kterou tak nějak vlastně nemáte rádi, v popisu rozvíjejícího se turismu na řeckých ostrovech, v popisu zoufalství, které vzniká, když přichází něco nové a vytlačuje to ducha původní kultury... Došlo mi, jak šílené je vlastně koupit si ručník s vlajkou dané země a ležet na něm na pláži :D. Jednu hvězdu strhávám za "magické" pasáže a rozvleklejší konec, který chtěl překvapit a pak znovu a pak znovu, až vlastně moc nepřekvapil. A taky jsem už ke konci trošku ztrácela přehled v rodinných vztazích a jménech postav. 

Díky knihám paní Wilkové víc chápu, proč se v Česku objevuje tolik lidí s Řeckými příjmeními, více rozumím historii Řecka, vztahu s ostatními státy, jakou mají Řekové svojskou povahu a že gyros rozhodně není jejich nejlepší jídlo. Autorka píše velmi dobře, není to primitivní, vyžaduje pozornost, ale ne příliš, aby mě to vyčerpávalo. Určitě si od této autorky dám další knihy. 

Sara Baume - Sedm věží

V knihovně nám většinou k připraveným rezervovaným knihám přigumičkují i nějakou další jako tip (většinou vybírají tematicky podobnou), kterou si samozřejmě můžete/nemusíte půjčit. A takhle jsem se dostala k Sedmi věžím, absolutně random. Později jsem zjistila, že od autorky mám v seznamu Chystám se číst její velmi známý titul Jasno lepo podstín zhyna, ale nějak mě ta kniha prostě míjí, namísto ní jsem si přečetla Sedm věží. Na knize se mi líbila její poetičnost, celý příběh je vlastně vystavený na velice detailních popisech proměny prostředí - kam padají drobečky, jak se usazují v rozích domu pavouci, jak vítr ohýbá stromy, jak se ukládá prach na velice konkrétní místa v obývacím pokoji, jak psi postupně znečišťují vše, na co si lehnou, jak invazivně se do domu dostává hmyz a jak vše chátrá vlivem počasí... Na základě všech těchto drobností můžete sledovat soužití dvou lidí, kteří se vymanili z civilizace a jako poustevníci se rozhodli žít na opuštěném místě, jehož postupné zabydlování a následné chátrání můžete sledovat téměř přes makro zaostření. Velice zajímavý mi přišel pak zejména doslov, který napsala překladatelka a který moc hezky ukazuje, jak nad knihou uvažovala. Na knize mě nezaujalo, že je vlastně celou dobu stejná, vyžadovala více pozornosti, abych ji dočetla, protože děj velmi silně ustupuje do pozadí poetickému popisování proměňujícího se okolí a... No, nic moc se tam nestane, ačkoliv se tam toho stane vlastně až příliš, jenom to jsou relativně nepodstatné detaily. Já chááááápu, že to je smysl té knihy, no. Oceňuji autorčinu schopnost lyricky popisovat to, jak se pavouk kouká na televizi každým svým okem, na druhou stranu - tato kniha by mě více oslovila v mé poetické fázi života. Dnes ji hodnotím spíše průměrně. Bavila mě, ale dekel mi neodpálila :-). Ke čtení dalších titulů mě Sedm věží tolik nestrhlo, nevadí. PS - fakt nemám ráda knihy od Odeonu, myslím tím jejich vizuál, font a grafiku. Připadají mi prostě TAK moc stejné... 

Zuzana Bergrová - Podezřelý ticho

Knihu mi donesla mamka z knihovny, že o ní někde slyšela, už nevím. Narovinu říkám, že jsem se do čtení už dlouho nemusela nutit, jako v případě této knížky. Dokonce mi i způsobila relativně dlouhou čtecí pauzu. Jedná se o jakési sloupky převedené do knižní podoby, řešící témata čerstvé matky na mateřské, která se rozhodla mít dítě jako single máma. Očekávejte prostě klasické klišoidní lapálie, jaké asi všechny matky zažíváme se svými ratolestmi. Já o tom píšu taky blog, taky se snažím nějak humorem překrývat, jak šílený to je tobogán (ale dělat z toho knížku?). Na knize se mi líbilo, že autorka umí být skutečně vtipná, občas jsem se zasmála i nahlas a to se mi tak často u knih nestává. Titul má dokonce ocenění Magnesia Litera za humoristickou knihu. Hodně mě bavila kapitola o poporodních vložkách nebo trable s kojením, hodně jsem soucítila s názorem, že miminkovské období je pro mnoho matek velmi náročné a je prostě zcela legitimní hodnotit ho zpětně jako velký šílený záhul. Na knize mi ale nesedlo, jak je roztříštěná. Jsou to skutečně jen poslepované slupky (blogové příspěvky), takové rozvitější anekdoty, které pobaví, ale po čase zjistíte, že se v nich zkrátka opakují slova, věty, ale zejména typ humoru. Kniha je na mě příliš dlouhá na to, aby mě humor autorky stále bavil, pokud je použit na tak krátkých vyjadřovacích plochách. Ze všeho nejvíc mě vlastně zaujal doslov, kde jde najednou autorka skutečně do nějaké hloubky podstaty. Neříkám, že je kniha špatná, jenom mně prostě absolutně nesedla a to si myslím, že jsem vlastně její ideální cílovka. Jsem přesvědčená, že kniha tak moc popisuje moji každodenní realitu, až mi najednou došlo, že já potřebuji v knihách teď nalézat něco úplně jiného. Už dlooouho jsem knize nedala 2 hvězdy,  chci jen říct, že to není proto, že by byla odpad, ale proto, že mě šíleně nebavila její opakující se struktura. Dokončila jsem ji prostě proto, že mi bylo líto ji odložit. Na závěr snad jen - klobouk dolů před tím, co všechno autorka zvládá, je to velmi silná žena. 

Abdulrazak Gurnah - Ráj

Ke knize jsem se dostala v rámci čtenářského klubu Přečteno, který pořádá festival Svět knihy. Kniha se četla v květnu 2026, ale dostala se ke mně bohužel později. Zde více o klubu, který od ledna běží zejména na instagramu. Nevadí, tématem mě zajímala i s odstupem času. Autor, zároveň majitel Nobelovky za literaturu, byl letos na festivalu Světu knih jako host. Vůbec nic jsem o něm nevěděla, kniha pro mě tedy byla první seznámení. Na knize se mi líbilo, že byla z prostředí, o kterém vůbec nic nevím. Nemyslím si, že jsem kdy četla knihu afrického autora! Příběh chudého chlapce, kterého odevzdá otec svému věřiteli jako splátku dluhu, mi připadal z počátku velmi čtivý a vtáhnul mě do svého světa. Líbilo se mi, jakým způsobem autor psal o násilí (nijak bulvárně, vlastně docela odtažitě) a do jakého jemného kontrastu ho dával s dětskou naivitou. Líbily se mi pohádkové motivy v příběhu a popis světa skrze chlapcovy dětské oči. Na knize se mi nelíbilo, že byla málo akční, ačkoliv byla plná akce. Putování obchodníků bylo popisováno nezáživně a to je i důvod, proč dávám opět tak málo hvězdiček. Prostě mě od půlky začala knížka šíleně nudit (a kdyby nebyla tenčí, odložila bych ji už po 70 stranách). Na čtení Ráje jsem si začala připadat nekompetentní. Nemám správný intelektuální a geopolitický rozhled, abych zcela rozuměla tomu, co se v knize odehrávalo. Tuším problematiku migrace, rasismus, otrokářství, nelegální obchod se slonovinou apod... Ale protože tomu nerozumím do důsledku, v knize jsem to do hloubky nebyla schopna nalézat. O tom, jak málo toho vím o Africe, konfliktech a dějinách tohoto kontinentu, mě přesvědčil i doslov, který mi pomohl pochopit kontext autora, bohužel ne však knihu samotnou. 

Jonáš Zbořil - Flora 

Knihu doporučovala v nějakém videu na instagramu Tereza Ramba a mluvila o ní s takovým zápalem, že jsem si ji také pořídila. Bylo to v rozhovoru, který vedl přímo autor knihy, později jsem zjistila, že má podcast Kulturák, hodně mě to zaujalo. Na knize se mi líbilo, jak rychle mě vtáhla do děje. Pár najde v opuštěné (nejspíš i toxické) krajině podivného živého tvora/rostlinu/cosi. O tento podivný kus živé hmoty se začnou starat a jejich vztah se záhy deformuje, musím říct, že mě to opravdu zaujalo. Velmi se mi líbily odkazy na mateřství a zejména pak bylo skvěle vepsané mezi řádky, jak vlastně celou domácnost a rodiče promění příchod potomka. Hodně jsem se s tím ztotožňovala. Líbil se mi způsob psaní přímé řeči bez uvozovek jenom pomocí pomlček a pak taky krátkost a údernost textu. Velmi se mi líbilo, jak dovedl autor vykreslit atmosféru! Hodně jsou v knize pachy, vůně počasí, až mýtický život krajiny, líbí se mi, jak je smíchaný dohromady přírodní element, technický odpad z lidské civilizace a postapokalyptická atmosféra. Nesmím opomenout - knížka mi připadá velmi povedená vizuálně - moc se mi líbilo, jak knihou prorůstaly kořeny, má zajímavou obálku a předsádku, které pomáhají čtenáři si podivné stvoření představit. Velmi jsem kvitovala použití zelené barvy pro písmo. V mé představě byla Flora trošku Otesánek od Švankmajera, brambora s pavoučíma nohama a kousek klacíku s bříškem současně :D. Na knize se mi nelíbil zejména konec, který mi přišel do neurčita. Nezaujala mě část s dětmi. Klidně bych ocenila knížku delší a propracovanější, bavilo mě, jak autor píše a mnoho náčrtů mi přišlo jenom líznutých. Mnoho magických podivností by si klidně zasloužilo vysvětlení nebo přiblížení. Kniha si ale určitě zaslouží pozornost, zejména pokud máte rádi  zajímavou atmosféru. 

/ PŘEČTENO 2 >