Diagnóza: Nedůvěra

Upozornění - budu sprostá. Tak jen kdyby vám to vadilo, raději nečtěte. 

Klobouk dolů před všemi zdravotníky a lékaři, vážím si všeho, co dělají, kolik životní energie a síly tomu věnují. 

Přesto jsem u sebe v posledních letech začala vnímat narůstající nedůvěru ve zdravotnictví, v systém a bohužel, píši to nerada, i v některé lékaře. Ocitla jsem se (asi i kvůli těhotenství) v posledním roce relativně často v nemocničním prostředí, s dítětem jsem byla dvakrát hospitalizována v nemocnici, pravidelně navštěvujeme pediatra a někdy... toho mám fakt plný zuby. Ale jakože hodně. 

V drtivé většině nastane problém, když narazím na "staršího" lékaře nebo vyloženě vyhořelého zdravotníka, který už je z práce opravdu unavený. Empatie mizí atd., jako hele, já to chápu, jako pedagog přijdu do styku s unavenými a vyhořelými lidmi často a kolikrát bych jim ráda řekla Dej si prostě pauzu a chvíli to nedělej, uděláš nejlíp. Ale když jde o zdraví, nedejbože život, nechceš prostě narazit na  zpruzelého lékaře, který ti dává celým svým bytím najevo, jak tebou opovrhuje a jak ho sereš. 

Vyloženě mě štve si neustále tohle googlit, proč to není součástí očkovacích průkazů třeba? Vždyť to by dávalo tolik smysl...

Sehnat doktora, tyvole, promiňte vulgarity, ale TYVOLE. Jsem ráda, že nějakého pro své dítě vůbec mám. A je fakt strašnej. Ale jakože fakt. Už jsem to v sobě ponížila na Alespoň mi mé dítě naočkuje, no... Ale to je asi tak všechno. Jednak se při komunikaci s ním cítím sama jako malé dítě, veškeré moje dotazy jsou zodpovězeny "To si umíte najít" nebo jsou doprovázeny ťukáním na čelo, případně na půl huby a ledabyle přes rameno. A to mám pocit, že nejsem matka hysterka a hrotička, ptám se na relevantní dotazy, v klidu a pokorou (např. Proč mi moje dítě šíleně zvrací už 6 měsíců v kuse? Může to být reakce na něco, co jím a dostává se to do mléka? nebo Kde mu můžu nechat vyšetřit zrak a kdy? apod...) A vůbec, proč v sobě obhajuji, jestli jsou moje dotazy relevantní? U doktora by každý dotaz měl být relevantní, ať už je sebestupidnější. Nebo se pletu? Mám chuť mu říct Sedni si tady na zadek a věnuj mi sakra práce alespoň 5 minut svý pozornosti, protože jsi lékař a koho jiného se mám zeptat, když to nechci řešit v mama diskusích na internetu?! 

Jednou jsem ze zoufalství popadla svoje dítě ve vajíčku a šla před dveře jiného pediatra požádat alespoň o jeho odbornou radu (ideálně o přestup), protože náš lékař absolutně odmítal problém mého dítěte řešit. Jak asi čekáte, vysmáli se mi a odmítli mi pomoct. Jak si to jako představujete, paní, takhle svět nefunguje, to jste nás pobavila, vždyť máte svého pediatra, tohle by nebylo profesionální jednání a bla bla bla... Zoufalství. Jste přeci zdravotníci?! Že odmítli mě, je mi jedno, ale že odmítli toho novorozence, to mi teda urvalo srdce. A je mi jedno, že to není standartní postup. Fakt srdečně. 

Na menší nátlak jsem nechala své dítě hospitalizovat, náš lékař mi nakonec napsal doporučení (protože nic jiného pro mě stejně udělat nemohl) a v nemocnici... To bylo to stejné, ale v bledě modrém. Že to tam vypadalo jako v lágru, za to zdravotníci nemůžou. Ale přístup, předpotopní postupy a prehistorické názory mě přesvědčily o tom, že nám prostě nikdo nepomůže, jenom nám s úsměvem zamávají, když jsme na odchodu, protože se nás už konečně zbavili. 

Nemůžu zapomenout na svoji známou, co začala pracovat na jedné menší porodnici jako medička a ještě jako "nehotová" lékařka se rasisticky vyjadřovala o tom, jak které ženy rodí (já to sem ani nemůžu napsat, jak to bylo odporný). Proč tu práci chceš dělat, když ve skutečnosti nenávidíš lidi? Já to nechápu. Nezačíná tady ten problém? Že náročností studia se prostě všichni řítí do stavu vyhoření ještě v momentě, než to vůbec začnou dělat?

Tohle všechno v jednom balíčku prostě podráží moji důvěru v lékaře. Podoba "preventivních" prohlídek u mého obvodního doktora, ledabylé řešení medikace mého tchána, nicneřešící ošetření bolestivého palce mého přítele, špatné změření zraku u očaře (a následně špatné brýle za několik tisíc), předepisování absolutně nevyhovujícího léku na gynekologii, ukazování poporodních vložek nasáklých krví mladému medikovi (nepřála jsme si jejich přítomnost písemně, tralala nezájem), vyhořelý pediatr našeho dítěte, velice neslušně se vyjadřující ortodontistka a spousty, spousty velmi průměrných dentálních ošetření, neuvěřitelně odtažitá lékařka v předporodní poradně a její bolestivá předporodní vyšetření (opět za přítomnosti medika tralalalala podruhé), potupné postupy v ordinacích, kde se musíte nejprve naučit místní zvyklosti sestřiček, abyste si je nepopudily, než vám laskavě odeberou krev... Proč mám tolik špatných zkušeností? Pomyslnou korunu tomu dává můj dávný zážitek, kdy v čekárně obvodního lékaře se před mýma očima skácel stařičký pán k zemi, pacienti začali bušit na dveře ordinace, po delší době (!!!) vykoukla nezaujatá doktorka, povolila pánovi jeden knoflíček u krku a řekla lidem v čekárně, ať zavolají sanitku. DOPRDELE TOHLE JE STRAŠNÝ a fakt hodně mě to sere. Ten nezájem, ten přístup, co už má k profesionalitě opravdu hodně daleko.

Snažila jsem se už několikrát analyzovat, proč se vlastně v těch ordinacích a při prohlídkách cítím jako malé dítě. Proč se ke mně tak zdravotníci často chovají, jak kdybych byla nezkušený čerstvý absolvent mateřské školy, který jim nestojí ani za normální odpověď na otázku. Fakt nemám pocit, že bych se jako malé dítě chovala (možná problém je, že jsem menšího vzrůstu, ale pardon, trpaslík vyloženě taky nejsem). Dokonce se tak ke mně chovají i přesto, že mám u sebe malé dítě, jakože evidentně jsem už matkou. Moje analýzy se zatím nedohrabaly žádných výsledků. Mám to tak jenom já?

Já chápu, málo peněz, šílený směny, náročná práce s lidmi (koncentrace idiotů), ne vždy přívětivé prostředí, systém se spoustou děr,... Já to znám, ale lidskost, ta mi tam prostě chybí. Cítím se jako kus, jako další z hysterek, další pacoška, co vyšiluje. Moc dobře vím, že na mnoha místech v zahraničí bývá zdravotnictví v ještě mnohem horším stavu, mnohem mnohem. Ale mně tohle nijak prostě nepomůže jako útěcha. K tomu všemu mě vždycky vyloženě vytáčí do vrtule ty odporné čekárny, retro oblečení zdravotníků (lituju je, ale panebože, tohle už není potřeba přeci), šílené množství cedulek a papírků na dveřích do ordinací (od neklepejte až po nové pacienty nebereme), plechové vybavení ordinací, nemožnost se do ordinace vůbec dovolat nebo objednat, prostě panebože. Tohle je komplexnější problém asi. A pak někde zahlídnu na internetu krásnou ordinaci pro děti plnou hraček, přívětivý design nábytku, moderní vybavení, nové přístroje, postupy, přístupy, snažící se personál a řeknu si: "A ono to jde! Heledoprdelepráce ono to jde!" A ještě víc klesá moje nedůvěra ve zdravotníky, které při běžných prohlídkách potkávám já. 

Děkuji bohu za skvělou gynekoložku, zubařku a dentální hygienistu, které mám. Jste boží, boží, boží.