Miluju

Co asi může být v miniaturním vesmíru jménem mateřská dovolená nového?

U mě se jeden den podobá tomu druhému a mě to vlastně docela baví. Hodně ten den kopíruje potřeby a spánek dítěte, ale vlastně... Začala jsem si konečně mateřskou užívat. Ano, trvalo to téměř rok, ale věřím, že teď už to bude jenom a jenom lepší a budu se víc realizovat. 

Moje máma se vždycky durdí, když jí říkám, že na ty úplně malinkatý mimina prostě nejsem. Nechápu, že to nechápe. Jako učitelka jsem pracovala s lidmi věkové kategorie 7plus a ty jsou prostě... minimálně komunikují a reagující bytosti, sdělí mi, když je něco bolí/baví/nebaví atd... Ale to novorozeně tyvole, to mě tak šíleně stresovalo a zúzkostňovalo. Jenomže tohle člověk nějak musí zvládnout, aby jako odměnu mohl pozorovat, jak mu to miminko zraje v chodícího a mluvícího člověka. A v tom už jsem se teda našla. To je tak krásný a TAK smutný zároveň, že to ani nejde vlastně sdělit, pokud jste to sami nezažili. 

Miluju, jak jsou dny stejné, ale moje dítě je každý den O TOLIK jiné! Vnímá své okolí mnohem bystřeji a bystřeji, už není to dezorientované novorozeně s nahodilými tělesnými záškuby, už má emoce navázané na své okolí. Má touhu prozkoumávat každý detail obýváku každý den znovu a znovu. Každý den je motorický lepší a lepší, když se naučí něco nového, pořád mi to musí ukazovat a já se nad tím fakt dojímám. Pamatuji si, že v těch nejtěžších chvílích jsem si říkala pro sebe: "Až bude lézt po 4, až bude vydávat nějaké zvuky a trošku si hrát, tak potom to bude lepší, vydrž to, jenom to vydržpanebože." A ono to tak fakt je. Už je to mnohem lepší.

Miluju třeba nový herní koutek, co jsem vytvořila u nás v obýváku, miluju tam s ní ležet, prohlížet si knížky, které mi podává, hrát na hudební nástroje, předstírat, že piju z kelímku pití, dělat divadlo z plyšových myšek... Vždycky jsem říkala, že mě baví víc děti vzdělávat a ne si s nimi úplně hrát, ale hovno. Baví mě to mega moc. Jsem vlastně zase dítětem a to je tak krásný pocit!

Miluju chodit s kočárkem a to teda rozhodně neplatí od samotného počátku. Dřív mě to šííííleně stresovalo, miminko plakalo random třeba uprostřed nákupu, v kavárně, bylo mu to fuk (samozřejmě). Brečelo, když ho zrovna vozila babička nebo teta, musela jsem pak říčící zpocené miminko uklidňovat, byla jsem v podstatě více přišpendlená doma. Teď už jezdíme se sporťákem i do přírody a to je takový pocit svobody! Když jsem s ní šla poprvé do kavárny, na snídani, když jsme s ní vyjeli poprvé na dovolenou,... 

Miluju běhat s kočárkem. Prostě denně mám důvod jít ven (dopolední spánek na čerstvém vzduchu, ideál) a u toho se buď projdu nebo trochu zaběhám. Jsem na sebe TAK pyšná! Nechci, aby začaly ty šílené zimy, kdy vám umrzá obličej, protože to se mi zase nebude chtít ven. Ale dokud to jde, vyrazím. A když je vzduch pročištěný deštěm! Zároveň mi už teď chybí, jak jsem ji všude nosila v šátku a měla ji u sebe. Proč už to nepotřebuje? Fňuk. 

Miluju vařit dětská papáníčka. Prostě jen tak. Ty mňaminky, jako jsou lívance ke snídani, k obědu masíčko-těstovinky-zeleninka jídla, ano, přesně takhle se to musí říkat, protože jinak to nechutná dobře :-). 

Miluju, jak mi nechybí práce. Milovala jsem ji, ale... Jsem od ní tak mentálně odpojená, tak pohlcená problémy běžných dní. Řeším domácí práce, procházky, co budeme jíst, jestli je dítě přebalené, je to tak přízemní a dovoluji si, aby mě to naplňovalo a nevyčítám si to. V práci budu pak už po zbytek svýho života, teď chci být prostě jenom holka, co je doma a dovede se tím naplnit. A taky mi to někdy pěkně leze na mozek, ale to je asi jasný. 

Miluju, jak můžu říkat Ne, nemáme žádný plány na celý týden, jsme doma. 

Miluju, jak voní teplé dětské dlaně, nožky, vlasy, brada od křupek.

Miluju, jak moc se s příchodem naší dcery stal můj táta TAK něžným člověkem, vůbec tyhle jeho nové podoby nepoznávám a někdy mě to až uvádí do rozpaků. Je krásné vidět, jaký asi byli moji rodiče, když jsem byla hodně malá. V jednu chvíli jsme všichni seděli na mé staré posteli v mém dětském pokojíku, uprostřed postele byla moje dcerka a děsně se předváděla, smála se na celé kolo, dělala salta a přemety a my jsme ji rozesmívali každý něčím jiným. Cítila jsem se vděčná za to, kolik lásky naši mému dítěti dávají. Absolutně to nevnímám jako samozřejmost. Moje sestra se stala tou nejúžasnější tetou na světě, vnímám, jak ji malá MILUJE a úplně chápu proč. Ségra je k ní tak pozorná, opatrná, vstřícná, to ona nám ji pohlídala, když jsme šli s mým klukem poprvé po dlouhé době do kina, později na snídani, nákupy, k zubaři,... Dovede ji uspat, bere ji do bazénu, chodí k nám na návštěvy jen tak, že se jí po ní stýská a chce s ní být, pomáhala mi po porodu... Ani zlatem se tohle nedá vyplatit. 

Miluju, kolik lásky nás vlastně obklopuje.