Spánkový deficit je svině

To mi napsala jednou moje kamarádka a měla teda fakt pravdu. 

Narodila se mi zdravá malinkatá holčička, ALE... Narodila se absolutně bez návodu. Bez cedulky nebo značky nebo nějakého alespoň hrubého postupu, jak se o tento konkrétní model starat. Prostě tu bylo mimino a já jsem nevěděla, co mám dělat. Nevěděla jsem NIC.

Rozumějte - v mém okolí není žádné miminko. Nemám nikoho, koho bych viděla přebalovat plenu, koupat novorozence, v životě jsem neviděla kojení naživo nebo odsávání nudlí z nosu. NIKDY. Moje kamarádky buď bydlí daleko nebo děti nemají. V rodině jsem nejstarší dítě já a nikdy z mladších zatím potomka nemá. 

Možná si řeknete, že jsem teda měla jít na nějaký kurz o péči o dítě. 

Jenomže já jsem si řekla, že se to všechno budu učit s mým dítětem. Že se mi prostě narodí miminko a já se společně s ním budu učit, jak být máma. Moje představa doslova byla, že když se mi teda narodí malý savec, prostě se na mě přisaje a já si budu chodit po planetě Zemi s přisátým malým savcem a všem nám bude krásně, budeme šířit lásku a za námi se budou na zem sypat třpytky a srdíčka. 

Akorát že vůbec. Tykráso, kojení je životní zážitek sám o sobě (potvrdí určitě více holek, o tom možná někdy jindy). 

Dostala jsme od reality TAK MOC PO HUBĚ, že teprve teď, co se věkově přibližuje miminko k jednomu roku (zaokrouhluji), jsem se teprve nadechla. Ne vyspala, to ani náááhodou, ale nadechla. Začínám se poznávat a dělat zase i něco jiného, než jen schízovat. 

Učit se být mámou znamená trošku opouštět své svobodné já a smířit se s mnoha věcmi. 

Například:

1. Nikdo mi nepomůže. Teda pomůže, chápeme se, ale ve výsledku jsem to já, kdo má odpovědnost a musí rozhodovat. Já a můj partner samozřejmě. Ale hlavně já, já jsem ta máma. Paralizuje mě to ještě dneska.

2. Moje tělo už není jenom moje. Jsem zdroj obživy a uklidnění pro někoho jiného. Jak já to miluju a nenávidím současně. Obdivuju svoje tělo a zároveň nějak už chci, aby bylo jenom moje. Ale miminka jsou většinou hodně kontaktní, samozřejmě i to naše. Na konci dne se cítím jak tyč v tramvaji. Absolutně osahaná, ošoupaná, omatlaná jídlem a potem. A je to strašný pocit. 

3. Mému dítěti něco je a já to prostě neovlivním. I kdybych vyskočila z okna a u toho jódlovala, nezměním to. Naše malá byla od narození zvracející uzlíček. Tahala jsem ji po všech čertech, abych zjistila, proč tak neskutečně pořád a všude bleje. A jsme opět u bodu číslo 1. Nikdo vám nepomůže. Museli jsme to přežít. PŘEŽÍT. A smířit se s tím, že to neovlivníme. Hrozně deprimující tohle. Hrozně hrozně. Už je to za námi, panebožeděkuju. Ale vím, že dětské nemoci, bacili a podobné věci se dějí a hitne mě to znovu. 

4. Už nemůžu být sobec. K tomu nemám co dodat. Asi jenom... Uvědomila jsem si, jak strašný sobec jsem vlastně byla. Zahleděná a soustředěná na svoje pocity, potřeby, na svoji malou bublinku okolo sebe. Já já já. Dítě vás vyléčí téměř okamžitě. Moje potřeby jsou naplněny až jako druhé, pokud vůbec. Je to pro mě stále náročné, ale učí mě to, hodně. 

5. Smířila jsem se s dětským pláčem. Máme za sebou doslova prořvané noci a dny. Ty prostě nevíš, proč ti to dítě tak šíleně řve, ale jenom se modlíš, aby to už přestalo a aby na tebe nepřišli klepat sousedi. Narovinu - přežila jsem tohle, přežiju snad už všechno. Děti prostě brečí (jestli to vaše nebřečí, nepiště mi to, díííky). Brečí někdy i každý den, sebemenší drobnost je deprimuje. Chce zvednout - brečí. Vidí tátu odcházet na záchod - brečí. Nezvedla jsem ji ze židličky okamžitě - brečí. Přijala jsem to. Není to vždycky moje chyba, prostě tak komunikuje. Ale je to TAK těžký. Tvůj mozek nechce, aby dítě plakalo. Ale ono to stejně dělá. 

6. Poslední bod je za mě stále otevřený a stále na něm pracuji - vztek. Mám někdy tak šílený vztek - na sebe, na vesmír, na moje dítě, na mého kluka, na tu posranou plenu, špínu na podlaze, na slunce, vedro, lidi v Kauflandu, na to, že mi něco nejde dostatečně rychle. Cítím vztek tak často, až si někdy říkám, že mi asi rupne cévka. Ale tohle se mi prostě děje. Protože SPÁNKOVÝ DEFICIT JE SVINĚ!

Naše dítě relativně spinká. Ale přerušovaně. A to je zničující. Moje tělo nemá ani 5 hodin v kuse na regeneraci. Myslím, že můj organizmus si na to už trošku zvyknul, nic jiného mu nezbylo. Ale i tak se mi někdy z toho motá hlava, dochází síly, bublám vzteky nebo prostě jsem jenom tak šíleně unavená, že sebemenší maličkost mě rozloží. Uvědomila jsem si, že vlastně docela často brečím, ale většinou se potom cítím lépe, tak na to seru a budu si prostě brečet dál. 

Je úplně jednou, jestli by mi všechno tohle řekli na nějakém kurzu pro budoucí matky. Nevěřila bych jim to, nebo bych je neposlouchala. Být těhotná bylo tak snadné, porodit bylo tak bolestivé, dlouhé, ale relativně "snadné". Starat se o nového člověka se spánkovým deficitem jako svině, to je teprve výzva. Na žádným kurzu tě tohle nenaučí. 

A PŘES TO VŠECHNO to příroda zařídí tak, že se na tebe to tvoje dítě usměje a ty se zamiluješ ten den třeba už po sté. A nezapomeneš, jak strašně jsi unavená, ani náhodou, ale lépe se ti to snáší. Chvíli.