Vítejte ve škole... života

Teď je to poprvé po téměř 22 letech, co nejdu v září do školy. Ale strašně tu praskající zářijovou atmosféru cítím ve vzduchu, úplně cítím tu školní vůni, nový aktovky, vyzdobená neokoukaná třída, nervozita a smutek z konce prázdnin. Těšení a šílený smutek po létu v jednom, vše přikryté zářijovými dešti a ochlazením. Miluju to, chybí mi to a současně VŮBEC. Kousek ve mně je škodolibý a šťastný, že to teď nemusím zažívat. Já tohle období neměla nikdy ráda, ani jako dítě, ani jako učitelka. Trvá to několik dní, než se to rozjede, než si to sedne, jsou to takový dny o ničem naplněné očekáváním, která často jenom nějak vyšumí. Sleduju z okna děti, jak pochodují s taškami, piju kafe, mám pyžamo, vařím si ranní kaši (JSEM NEDOBROVOLNĚ VZHŮRU UŽ DRUHOU HODINU, ALE TO TU TEĎ NEŘEŠME) a vlastně jsem asi spokojená, že jsem v teple, suchu a nemusím se soustředit na přípravy, co mě čeká v pracovním e-mailu, co jsem včera nestihla udělat a ve spěchu musím připravit ve třídě než začne vyučování, bla bla... Hele, jak mi ty pocity naskakují téměř instantně! Mé dceři je to jedno, absolutně o existenci školského systému nemá šajna a já se cítím osvobozená. Alespoň na nějaké období. 

Učitelku jsem ze sebe relativně rychle zklepala. Ono nebylo moc na výběr, náročnost mateřství z počátku byla tak intenzivní, že jsem si na děti ze třídy sotva vzpomněla. Na konci těhotenství jsem se stěhovala z mé milované Prahy pryč, zejména kvůli prostoru, kterého jsme tam pro naši novou rodinu měli málo. A stěhování bylo šílený (jakože kdy není, že jo). Pro mě bylo náročné zejména fyzicky, kvůli břichu, ale i psychicky, protože můj kluk do toho chodil do práce a nestěhoval dostatečně intenzivně podle mých představ (haha, na tohle narážíme vlastně furt :D). A hlavně jsem byla v šoku, kolik krámů jsme nashromáždili v našem společném soužití za 3 roky, šílený. Nakonec jsem byla hospitalizovaná s bolestí zad takovou, že jsem měla chuť lézt po zdech a zakusovat se do omítky. Uf. Ale sotva mě z toho dostali, moje hnízdění zesílené stěhováním dosáhlo svého peaku. Vlastně jsem jako šílenec v devátém měsíci vytírala, malovala stěny, montovala nábytek, jezdila do sběrného dvora, panebože, opravdu jsem nebyla v pořádku mentálně. To nepíšu, aby mě někdo chválil, ale abych si tu zvěčnila, jaká jsem byla kráva. 

Poslední reinkarnovaná cuketa do podoby perníku. Miluju tě, cuketové období, budeš mi chybět!

Ale sotva jsem se uvelebila v novém "doma" (píši uvozovky, pořád je to pro nás přechodná stanice), začalo se mi po Praze stýskat. Jsem původně holka z malého města, která se opravu rychle nechala rozmazlit velkoměstem. A hlavně jsem tam nechala svou nejlepší přítelkyni. Bydlely jsme od sebe 2 minuty chůze, byly jsme kolegyně. Tak strašně jsme si oblíbily chodit spolu na jógu, procházky se psy, chodily jsme spolu do divadla, když se nám chtělo, na operu, na kafíčko, limču, fandily hokeji, bože,... Tohle už se nikdy nevrátí. Ještě jsem jí to neřekla, ale asi se už do Prahy nevrátíme. Hrozně ji to zraní. 

Jak vidím z okna ty děti s taškama, tak se mi nějak zastesklo...