Můj svět se asi zbláznil
V neděli jsem zažila jeden z nejhorších dní v mém životě.
Ráno jsem se vzbudila jako každý den s bručounskou náladou, ale jaká ťafka přijde během dopoledne, to by ani nejlepší scénárista nevymyslel.
Tak strašně bych se z toho chtěla vypsat, ale cítím, že to sem nepatří. Cítím, že to nepatří ani do žádného z mých deníků, protože nechci, aby to za několik let kdokoliv četl a něco o tom soudil. Musela bych to spálit a na to nemám koule.
Nikdo nepřišel o život ani není smrtelně nemocný, přesto je to podobná bolest, jako truchlení. Kus mého já někam mizí a strašně mě to mrzí, jako kdyby se mi sesunul celý svět, celá ta představa o dotyčné osobě se mi drolí před očima a velký kus mého života dostává divnou pachuť. Moje hlava tomu částečně rozumí, ale srdce nechápe. Vysvětlím si to rozumem, přestanu plakat, pochopím to a vysvětlím si to znovuznovuznovu, ale za chvíli nějaká emoční část mě se zase probudí a zabolí to.
Každé probuzení z mělkého spánku je pro mě myšlenkou na tu hrůzu. Ke svému spánkovému deficitu, šílenému množství nočního kojení a uspávání dítěte jsem si přibrala ještě tenhle šok. Každé usínání je promítání mého mozku všech těch šílených věcí, které už nechci vidět, ale mozek to pořád přehrává a přehrává, jak zaseknutý algoritmus. A zase si to vysvětlím rozumem a zase to pochopím. A pak to bohužel zase zabolí.
Nechci a asi ani nemůžu být konkrétní. Říkám si, že tu teď musím zůstat stabilní pro svojí rodinu a naše dítě, které NAŠTĚSTÍ nerozumí obsahu našich slov, ale strašně moc nechápe, když mě vidí plakat a vidím na ní, že cítí tu divnou energii mezi námi. Tak se to před ní snažím skrývat, ale když si s ní hraju, nemůžu na to přestat myslet. Jako bych byla duchem nepřítomna. Nemůžu ani uniknout do práce, kde by hlava přišla na jiné myšlenky. Bydlím tomu všemu moc blízko. Ještě, že mám partner a ji, jsou můj důvod nezačít pít nebo dělat jiný kraviny. Mám strašný sklony ke zkratkám, nenávidím to.
Lítost a smutek, tohle všechno se ve mně míchá a k tomu všemu obavy, že nevím, jak to všechno bude dál. Byl to takový šok, že jsem si myslela, že to je jenom zlý sen a někdo si ze mně dělá fakt blbou prdel. Ráno se probudím a všechno bude zase jako dřív. Ráno jsem se probudila a nic nebylo jako dřív a strašně to bolí. Už asi budu muset najít odborníka, aby mi s tím pomohl, protože nemůžu s tímhle zatěžovat svoje okolí, které si prochází úplně stejným šokem. Potřebuje to čas, jako všechno, co mě kdy bolelo, já už to znám. Ale teď bych potřebovala jenom tlačítko, co by zařídilo dvakrát takovou rychlost přehrávání života a já to mohla alespoň trochu urychlit. Ať už je to pryč.
Nezlobte se, že nejsem víc konkrétní. Mysleli byste si, že svět kolem mě se zbláznil. I kdybyste se naslepo strefovali, co se asi přihodilo, tohle neuhodne nikdo. Nikdo.
On se ten svět asi fakt tyvole doprdele zbláznil.

Mohu se jen domýšlet. Někdo tě moc zklamal, z někoho tobě blízkého asi spadla maska a ty vidíš skutečnost, které moc hezká není. Občas se nám to stane. Určitě nejsi sama. A pokud cítíš potřebu, aby ti někdo pomohl, neváhej!
OdpovědětVymazatMyslím na tebe, mysli na sebe a své dítě. Helena